Kde se vzala, tu se vzala,
v dobách, kdy byl jury věk,
zjevila se amygdala
a přinesla strach a vztek.
Jurou není myšlen zdatný chlapík, ale druhohorní období, kdy se před 250 miliony roků (+/-35) let ve čtvrtek odpoledne objevili dinosauři, jejich mozek obsahoval tohle jádro, které rozpoznávalo a řídilo dvě emoce: strach a vztek. Pak ještě znalo tři povely: útoč, prchej a ztuhni!
Po nějaké době dinosauři vymřeli a na jejich místo nastoupili savci, jejichž mozek byl už podstatně větší, zdatnější a vládnul také větším množstvím emocí; můžeme říci, že co se týče těchto stavů, primáti a mnoho dalších se od nás příliš neliší. Čím se liší člověk, je skutečnost, že mu narostla mozková kůra, hlavně vpředu, která umí myslet, předvídat a rozhodovat.
Vývoj si můžeme představit tak, že máme mandli (=amygdala), tu sevřeme do pěsti (=tygří mozek) a na pěst si položíme znázornění naší mozkové kůry papírový ubrousek a máme mozek lidský. Když dáme levou a pravou pěst k sobě, tam kde se dotýkají palce, jsou korové oblasti zvané opaskové závity, kde – velmi volně řečeno – se potkává rozum s emocemi a kde také cítíme, jak na tom jsme, zda dobře nebo blbě. Nezapomínejme ale na to, že hluboko uvnitř stále sídlí amygdala se svými schopnostmi, které trénuje 250 000 000 roků a na její povel se spustí stresová reakce a ta je zatraceně ekonomicky náročná a co se týká energie, pustí organismu pěkně žilou.
Amygdala je vlastně takové hejno rozvědčíků, kteří monitorují všechno, co se kolem nás a také v nás děje a když jsou věci v nepořádku, vyhlašuje poplach a nabádá nás k útoku, úprku, ztuhnutí a co dinosauři neměli, k omdlení. Od narození je nejaktivnější částí mozku a na to, aby se zklidnila, má maminku biopsychosociálně naprogramovanou tak, že to umí. Mezitím zraje mozková kůra dítě a pak dospívající sbírají znalosti, zkušenosti i způsoby, jak nejlépe řešit nebezpečné situace. Místo maminky, která amygdalu uklidní nebo nechá řádit, máme prefrontální (=úplně vpředu) mozkovou kůru, která tuhle funkci přebírá.
Strach je z vývojového hlediska užitečná emoce, jsme spíš potomky těch, kteří včas utekli, než těch, kteří šli do boje dřív, než měli děti. Hrdinů bez bázně je mezi námi asi jedno procento a to, že nemají strach, z nich činí úplně jinak vnímající, myslící, prožívající a jednající lidi, než je ten zbytek. Nicméně my ostatní se musíme se svými strachy naučit zacházet. Strach nás přepadne, je to emoce, odvaha je rozhodnutí, které vymyslí udělá rozum.
Je celkem shoda, že úzkost je ten stav, kdy čekám nějaké nebezpečí, třeba tygra a strach je stav, když ho potkám. Úzkost nás diriguje k různým ochranným opatřením, strach vycení některou z uvedených možností. Podstatné na nich je, že v takové situaci pracují instinkty a rozum je vypnutý. V mozku je to jako na houpačce. Když energii, kterou mám na mozkovou práci, investuju do rozumové oblasti, vypnou se emoce, když přepnu na emoční mozek, vadne rozum.
Emoce jsou tělesné děje, které nastavují organismus k nějaké aktivitě, proto cítíme strach od kořínků vlasů, přes svalové napětí usilovnou práci srdce, dech, vyschlý jazyk až po trapnou skutečnost, že se nám strašně chce čurat, protože organismus se na útěk chce odlehčit. Emoce nás řídí a v tom ohledu mají mnohem účinnější záběr, než rozum. Říkat si v takové chvíli, neboj se, je nejen zbytečné, ale přímo škodlivé, protože tím strach dál krmíme. Stejně tak nepomůže, kšá, kšá...
Emoce nás přepadají, myšlenky můžeme řídit. Když se chtějí emoce ujmout vlády, mohou být odstaveny pouze tak, že naplno zapneme racionální mozek. Když se na lidi sápe panická ataka, doporučujeme jim, aby se vykašlali na souboj se strachem a upnuli naplno svou pozornost například k tomu, aby zpaměti spočetli kolik je 19x542, nebo aby si vzpomněli na všechny spolužáky z první třídy, přeříkali si nějakou básničku nebo spelovali pozadu českou hymnu. Soustředění, soustředění, soustředění! To je mor na úzkosti.
Oprávněná otázka zní: a co to má společného s imunitou? Jednoduchou kupeckou úvahou dojdeme k tomu, že organismus má aktuálně k dispozici určití množství energie. A když ji vrhne na stresovou reakci, která je nesmírně drahá (a navíc se tam příšerně plýtvá, kam se na to hrabou státní zakázky!), někde se jí nedostane. Organismus nemůže jet na dluh, jede na to, co má. Když investuje do stresu, musí někde vzít. Kde: Na imunitě. Proto nás každá stresová reakce imunitně oslabují. A když nám stres začne ujídat z potřebné porce spánku – nejméně sedm hodin – stav se ještě zhoršuje, protože imunitní pochody probíhají nejintenzivněji ve spánku.
Je to jednoduchá rovnice: když budeme racionálně myslet, nepustíme ke slovu zbytečné strachy, neotevřeme stavidla stresu a budeme mít dost energie na procesy, které nás posilují.
MUDr. Radkin Honzák
psychiatr
Blog autora: http://blog.aktualne.cz/blogy/radkin-honzak.php