Vzpomínku na Jaaka Pankseppa nevyvolalo žádné kulaté výročí, ale úžasný počin nakladatelství dybbuk, které uvádí na trh překlad jeho stěžejního díla The Archaeology of Mind: Neuroevolutionary Origins of Human Emotion.
Jaak Panksepp (1943 -2017) měl štěstí, že ho rodiče z rodného Estonska zavčas odvezli do USA, kde mohl naplno rozvinout svůj talent. Začal sice studovat elektroinženýrství, ale to ho nebavilo a jeho zážitky z psychiatrické léčebny, kde několikery prázdniny pracoval, ho přivedly do světa emocí, kterým se pak po celý život intenzivně věnoval. Studium klinické psychologie ho neuspokojovalo a připadalo mu svým verbálně-sémantickým přístupem značně vzdálené reálnému světu nemocných, změnil tedy obor a začal studovat behaviorální vědy s nadějí, že tak se dopracuje k emocím neurovědeckou cestou.
V tomto ohledu měly emoce několik tisíciletí smůlu. Platon rozpoltil člověka na tělo a duši, tělo – na rozdíl od východních filosofů, kteří je považovali za chrám – označil za hrob duše a tu přirovnal k dvojspřeží. To řídí vozataj rozum a má na uzdě dva koně: hodného a vzpurného, což jsou dobré a ošklivé emoce. K vládě rozumu se pregnantně vyjádřila babička spisovatele Glazara, když prohlásila: „Když se mužský úd ocitne tam, kam se domnívá, že patří, je rozum jen o kousek vedle.“ Platonovu myšlenku zatáhl do medicíny Galénos, který žáky nabádal, aby o duši dbali stejně jako o tělo, leč to se nakonec nepovedlo.
Když medicína zatoužila být vědou, a to vědou o člověku, protože choroby tehdy neměla ještě srovnané, nicméně církev nehodlala popustit své kompetence nad touto oblastí a byla ještě dost mocná, aby si je udržela. Tehdy poradil Descartes vznikající medicínské vědě, ať člověka řeší jako rozumný stroj a duši ponechá církvi a filosfům. A tak se emoce zcela vymkly z oblasti přírodovědné analýzy. Bohužel, v medicíně toto opomíjení přetrvává dodnes, ačkoliv už je zcela jasné, že smutný organismus (tedy smutný stroj) je něco zcela jiného než organismus vzteklý. O emoce se zajímali jen psychosomatici, kteří tvořili a tvoří mizivou menšinu. Nutno říci, že ani psychologové v tom neměli jasno a pořádek udělal teprve Paul Ekman, pod jehož vedením se koncem minulého století shodli na šesti základních emocích – strach, hněv, smutek, radost, údiv a odpor – z nichž se podobně jako ze tří základních barev skládá celé bohaté emoční spektrum.
A byli to dva velcí neurovědci. Antonio Damasio, který konečně postuloval skutečnost, že emoce nejsou nějací efemérní motýlci, ale že jsou primárně tělesné děje. Klíčová je jeho věta: Emoce se odehrávají v divadle těla a do divadla mysli jsou překládány jako pocity. Druhým byl Jaak Panksep, který nezapomněl, že člověk je sice specifický druh, ale je stále také živočich a některé mechanismy našeho mozku fungují stejně jako ty, které jsou uloženy v mozcích našich starších příbuzných. Panksepp doložil biologický charakter emocí až na úroveň genové exprese.
V prvních letech vědecké práce se věnoval studiu biologických rytmů a problematice spánku. Když byl na začátku 70. let minulého století objeven opioidní receptor, vyslovil Panksepp originální myšlenku. Zatímco většina badatelů pátrala, co dělají opioidy v těle, zeptal se, jaká může být souvislost mezi náchylností k závislosti na těchto látkách a mezilidskými vztahy, počínaje připoutávací vazbou a konče partnerskými vztahy. „Fyziologie mateřství je fyziologií lásky“, říká ve svém vystoupení v pořadu TEDx.
Práce na této problematice přináší i klinickou teorii o nadbytku opioidů, nebo zvýšené citlivosti jejich receptorů u dětí s poruchami autistického spektra, což dokládá nejen opakovanými pokusy na zvířatech, ale také léčebnými výsledky u některých typů těchto dětských pacientů po podání malých dávek blokátoru opioidního receptoru – naloxonu. Pokud jde o další dětskou poruchu, ADHD, má mé sympatie za nesouhlas s paušálním krmením těchto dětí Ritalinem. Domnívá se, že jde jen o méně vyzrálé mozky, které by mohly být řešeny například cvičením či jinými nefarmakologickými postupy.
Klíčový význam emočního mozku potvrdil, když krysím mláďatům odstranil frontální mozkovou kůru. Rozhodně z nich nevyrostlo nic podobné robotům, jak mu předpovídali kritici. Myši se sice hůř orientovaly v bludišti, ale pokud jde o pokračování života, nebyl zde problém. Dospěly, párovaly se, měly mláďata, která bez problémů vychovaly.
Co se týče základních emocí, odchyluje se Panksepp od přijatého konsenzu a vyhlašuje sedm základních emocí: zvídavost či hledání s odpovídajícím pocitem entuziasmu, hněv s pocitem naštvanosti, strach s pocitem úzkosti, rozkoš s pocitem nadrženosti, pečování s pocitem lásky, paniku s pocitem děsu a zmaru a hravost s pocity radosti. Co je asi hlavním přínosem, je skutečnost, že tyhle emoce nachází vývojově také u starších typů mozku. Hravost dokonce v těch nejstarších oblastech.
Nejpopulárnější jsou jeho práce, které zbouraly mýtus, že jedině člověk se umí smát. Všiml si totiž, že potkaní mláďata při hře „na převalovanou“ napodobující zápas evidentně prožívají radost, kterou vyjadřují vysokofrekvenčními zvuky (chirping), že se tedy smějí. Od jistého věku už se potkani nesmáli – i pomohl si prostředkem z humánní oblasti, a to lechtáním. Rozesmál tak mnoho potkanů a oni jeho ruku vyhledávali s potěšením a nechali se vesele lechtat. Jen by mě zajímalo, zda se mezi nimi vynořil jejich Aristoteles, který po vzoru svého předchůdce by konstatoval, že jedinec se nesměje, když se lechtá sám.
Hravost a radost jsou nejvíce harmonizující stavy, jak prokazuje řada novějších prací z oblasti neuropsychoimunologie. Dědeček v Saturninovi měl nesporně pravdu, když říkal, že by byl tolik nezestárnul, kdyby si nepřestal hrát. Vezměme si to k srdci!
Autor: MUDr. Radkin Honzák
psychiatr
