Co se týče sociálního uznání, je na tom tato negativní emoce mnohem lépe než její teta závist, protože mnozí (a není jich málo) ji pokládají za projev upřímné lásky, kterýmžto vztahem určitě není. Je daleko víc projevem majetnických pocitů, které „cosi“ ohrožuje, nebo alespoň zneklidňuje. Je to směs osobní nejistoty, strachu, vzteku a závisti, že rival by mohl dostat to, co patří mně, nebo by mi mělo bezvýhradně patřit. Je to sice emoce sociální, protože člověk žárlí na vztah¹, komplikuje ji však vlastnický postoj, který je převážně materiální. Přesto ji někteří psychologové považují za prvek posilující sociální svazky, pokud probíhá v společensky i fakticky přiměřené intenzitě.

Foto: Peter Senko (2020)

Pan profesor Vondráček nám před dávnými roky vysvětlil, že žárlivosti se nevyhne ani světec a že existuje – jak on měl ortodoxní názvosloví nezatěžované bohemismy – žárlivost biická (s agresí orientovanou na soupeře) a žárlivost patická² (s agresí zaměřující se na partnera/partnerku; klasický prototyp je Othelo). Biická žárlivost byla podle jeho výkladu reliktem soubojů samců a obsahovala spíše stenický agresivní náboj, zatímco patická žárlivost nesla v sobě už také některé prvky paranoie.

Jak do toho modelu šla zabudovat žárlivost žen, už nedodal. Přičemž muži a ženy trpí žárlivostí v přibližně stejné míře. Jak v romantických, tak později v pevnějších vztazích se ženy více zaměřují na emoční stránku, muží více na sexuální. Komicky vyhlížející, ale fakticky destruktivní může být „retrospektivní“ žárlivost na bývalé partnery (což trefně glosuje výrok hodnotící kvalitu přátelství psů: Pes se nikdy nevyptává, kolik psů jsi měl před ním). Žárlivost však není monopolem sexuálního partnerského vztahu, žárlit mohou sourozenci³ (biblická klasika Je Kain a Ábel), spolužáci, spolupracovníci a dokonce lidé, kteří se sdružují při různých aktivitách pro zábavu a potěšení (ukázkové v tomto duchu jsou ochotnické spolky).

Sourozenecká žárlivost, která se projevuje u velké části dětí po narození mladšího sourozence je ve většině případů mírná a přechodná, ale může také nabýt patologických rozměrů a přetrvávat dlouhý čas. V případě, že sourozenecká rivalita se projevuje nadměrným soutěžením o rodičovskou péči vymáhanou nejrůznějšími manipulacemi a/nebo agresivními činy proti mladšímu sourozenci, vyžaduje už tento stav odbornou péči.

Patologická žárlivost může být projevem osobnostní výbavy nebo důsledkem požívání alkoholu event. jiných psychotropních látek⁴. Patologická žárlivost se na rozdíl od té běžné charakterizované především nejistotou a možností (obecně chápané) ztráty, vyznačuje přesvědčením o nevěře partnera a vyžadováním důkazů jeho věrnosti, což je prakticky neproveditelné, nehledě na to, že patologicky žárlící osoba (většinou muž) těmto důkazům stejně nevěří. A tak zatímco chudák Othelo si nechal nabulíkovat nevěru Desdemony od Jaga, nosí patologický žárlivec svého Jaga ve svém mozku 24 hodin denně. Je proto potenciálně stejně nebezpečný a jediné řešení je: rychle pryč! Žádné rozumné přesvědčování neuspěje!!

MUDr. Radkin Honzák
psychiatr
Blog autora: http://blog.aktualne.cz/blogy/radkin-honzak.php

¹ V osmdesátých letech visel ve všech manželských poradnách (trochu jak ve školách portrét prezidenta) tento Pearlsův citát, který svobodu ve vztahu hnal až do extrému, protože vztah představuje také určitý závazek: Já jsem já a ty jsi ty. Já si dělám svoje věci, ty si děláš svoje věci. Nejsem tu na plnění přání a ty tu nejsi na plnění mých přání. Jestliže jsme se potkali, je to báječné, jestliže ne, nedá se nic dělat. Na druhé straně pro ženy vždy znělo varování před žárlivými partnery (dále násilníky, závislými na čemkoliv a „mamánky“).
² Vondráček měl klasické vzdělání zahrnující i řečtinu a vysvětlil nám, že od PATHOS se odvozuje patický, (podobně od „bios“ – biický), protože podle něj patologický je děj, který se odehrává v pracovně patologa.
³ Existují odkazy na odbornou publikaci z roku 1993, kde je konstatována žárlivost už od 4. měsíce věku.
⁴ Mezinárodní klasifikace nemocí 10. revize. Duševní poruchy a poruchy chování. WHO Ženeva, Psychiatrické centrum, Praha, 1992