Jestliže knihy mají své osudy, jak nás poučil Terentian Maur, mají je i další jsoucna. Ani ta, jimiž se intenzivně zabýváme, se jim nevyhnou. Nepočestná choroba syfilis byla k označení hanebností sousedních národů jmenována tu nemocí španělskou, tu francouzskou, tu zase jinou, jak se to komu hodilo do krámu. Dodnes každý pacient pohovoří s pýchou o chorobách svého srdce (ještě lépe, srdíčka), naopak zakrývá cudně špatný stav své prostaty. Ani se nepochlubí, že když si v hostinci Na růžku stěžoval, že má nadýmání, dostal tuto radu: když na něj máte, tak si dýmejte! Je málo mužů, kteří jsou ochotni nechat zasadit svůj úspěšně vypuzený močový kámen do zlatého prstenu a věnovat tento skvost dámě svého srdce, jak to učinil hrdina Maupassantovy povídky. Také ho to stálo život. Když dívka mrštila na ulici darem směrem ke kanálu, sklátila ho na místě mrtvice, dnes by to byla cévní mozková příhoda, nicméně s týmž výsledkem.
S pacienty je to ještě komplikovanější, protože kromě toho, že jsou nositeli počestných či nectných chorob, jsou majiteli nejrůznějších osobností, které jsou nemocí často dále změněny v neprospěch svých nositelů. Kdysi jsme s Michalem Andělem a Vláďou Brodanem podnikli studii1 zaměřenou na to, kteří pacienti jsou kolegyním, kolegům a sestřičkám příjemní a s kterými by se jim dobře pracovalo. Sestry ještě připustily úzkost a jistou nekázeň, ale doktoři a doktorky viděli své optimální pacienty asi jako ideální partnery na strávení příjemného sobotního večera (to ani tehdy nebylo v televizi nic, na co by se dalo koukat).
Stále doležité slovenské sociálne a zdravotnícke projekty v Keni
